Mediální realita, nedávné kauzy a jejich souvislosti – a pak na konci článku překvapivá nabídka, o které Václav Král říká : „Posílám všem virtuální kuře z mého chovu“. Překvapení, na které se v 1. webovém rozhovoru nelze nezeptat:
Václave, vy a kuře?? Tedy, kuřata? Překvapujete… Známe vás jako radního, člena dozorčích nebo správních rad, i jako občana jihočeského kraje, ale vaše „zemědělská image“ je víceméně neznámá. Určitě ale má svou historii?
„Pocházím ze zemědělské rodiny. Tatínek pracoval celý život v zemědělských podnicích a institucích, od jara do podzimu nebyl prakticky doma Vyrůstal jsem i u babiček a dědů na venkově. Dokonce jedna babička pocházela z Předslavic, z krásného statku se známým štítem od mistra selského baroka, Jakuba Bursy. Jako malý kluk jsem jezdil s kombajnem, traktorem či LIAZkou. Vzhledem k tomu, že v živočišné výrobě podnikáme už skoro 20 let, mám v zemědělství i mnoho kolegů a známých. V Lišově a Miletíně chováme kuřata, tzv. brojlery. Zkoušeli jsme i pěstování hlívy ústřičné.“
České zemědělství není v dobré situaci – jaká je vaše zkušenost?
„Neviděl bych to úplně negativně. Některým oborům se daří více, jiným méně. České zemědělství bylo ještě v 80. letech minulého století pojem. Velká část produkce surovin a našich potravinářských výrobků živila státy komunistického bloku, hlavně pak Rusko. Měli jsme scelená pole, moderní velkovýkrmny, propracovaný systém veterinárního dohledu, kvalitní systém vzdělávání na všech stupních, šlechtitelství a plemenářství bylo také na vysoké úrovni stejně jako většina zpracovatelského, respektive potravinářského průmyslu. Koneckonců i družstevnictví bylo vhodnou formou podnikání, přesněji správy společného majetku. Existovaly tu přidružené výroby, jejichž produkty se snažily zaplnit některé díry na centrálně plánovaných „trzích“. Věřím, že tento potenciál tady stále ještě máme včetně. šikovných a podnikavých lidí. V éře socialismu se tady však příliš neinvestovalo do kvalitních hnojiv a nebyly široce dostupné vyspělé technologie zemědělské mechanizace. To, co se stalo po roce 1989, byl z části přirozený a nutný proces navracení majetku, transformace a z druhé části se pak možná jednalo o uměle vyvolaný proces utlumování české výroby ve prospěch zahraničních dodavatelů. Jinak si totiž neumím vysvětlit zavádění kvót na zemědělskou produkci, zákazy dovozů nebo systém rozdílných subvencí v jednotlivých státech Evropské unie.“
Existuje podle vás možnost zlepšení, nápravy a jestli ano, tak jak?
„Těch cest je mnoho a jak to už v životě chodí, neexistuje jeden zaručený recept. Je tu obrovský prostor pro inovace všeho druhu, pro hledání řekněme národní protiváhy ke globálním firmám, spekulantům a podobně. Trápí mě ale několik věcí:
Půda a lesy jsou dnes to nejcennější, co nám v republice ještě zůstalo ve společném vlastnictví. Je to majetek s REÁLNOU hodnotou, který má dlouhodobé přínosy – jak ekonomické, tak i ty ekologické. Měli bychom se tedy důsledně starat o hospodaření s tímto bohatstvím a ne se ho lehkomyslně zbavovat nebo dopustit jeho drancování. Pominu teď jednorázové přesuny obrovských výměr pozemků jako například současnou podobu církevních restitucí. Tohle téma by vydalo na samostatný rozhovor. Chtěl bych dnes ale zmínit např. zmenšování fondu kvalitních půd novou výstavbou – obytných domů, industriálních zón, fotovoltaických elektráren atd. – bez systemické rekultivace či využívání starých průmyslových areálů a podobně. Se zhoršováním kvality půdy a její nadměrnou erozí souvisí i pěstování kukuřice kvůli výrobě elektrické energie nebo řepky pro výrobu pohonných hmot. V mnoha bioplynových elektrárnách dochází navíc k plýtvání odpadním teplem. Na druhou stranu, tyto plodiny jsou pro zemědělce záchranou, jelikož se na jejich pěstování dá ještě něco vydělat. Ale to jen díky státní podpoře. Myslím, že existují i jiné energetické zdroje, které bychom mohli efektivněji využívat a půdu pak nechat k produkci potravin.
Jsem proti dotacím všeho druhu, ale dlouhodobě také tvrdím, že jestli produkci potravin či komodit z živočišné i rostlinné výroby dotují okolní státy a podporují jejich vývoz, Česká republika musí domácí produkci dotovat také, jestli nechce přijít o poslední výrobce, kteří u nás ještě zůstali. Navíc by měl při posuzování kvality potravin platit u všech výrobců, tedy i těch zahraničních, stejný metr.
Fakticky se vracíme k centrálnímu plánování, ve kterém z podstaty dochází k chybným rozhodnutím sociálních inženýrů a demotivaci k práci a myšlení. Vyplnit žádost o dotaci je administrativně náročné, ale mnohdy snazší než se téměř celý rok starat zaseté pole. Navíc se na systému přerozdělování veřejných peněz živí armáda úředníků a konzultantů nejenom v Bruseli. Chtěl bych zdůraznit, že zemědělství nikdy nebylo o rychlém zbohatnutí, ale o tvrdé, vytrvané práci, která přinášela dobrou obživu.“
Co je vlastně motivem pro to, aby i přes velké problémy pokračovali a jaký je konkrétně váš motiv?
„Mnohé snad vyplynulo z předchozích odpovědí. Zemědělství chápu i jako harmonii s přírodou, způsob splynutí s určitým místem či krajem. Například celý proces výroby poctivého chleba mě nikdy nepřestane udivovat. Navíc zemědělství má blízko k tradicím a ty jsou ryze konzervativní hodnotou… a ty já rád ….“
Díky za rozhovor.