Ve čtvrtek 23. května jsem se zúčastnil 14. fóra, které letos zorganizovala Evropská komise v Praze. Tato konference se tradičně věnuje tzv. eko-inovacím, tzn. přínosu různých technologií (vč. těch informačních) ke zlepšení životního prostředí. Tentokrát byl hlavním tématem vzduch a jeho čistota zejména ve městech (http://ec.europa.eu/environment/ecoinnovation2013/1st_forum/index_en.html). Vyslechl jsem několik nakažlivých konceptů typu… ve městech choďme pěšky, jezděme na kolech nebo nainstalujme inteligentní odpadkové koše, které na popelářskou centrálu ohlásí termín optimální pro vysypání (tedy pokud je do té doby nějaký vykuk nezdemoluje nebo rovnou neodveze do sběrných surovin). V rámci panelových diskusí jsem prezentoval přínosy využívání stlačeného zemního plynu (CNG) v dopravě a zároveň i analyzoval roli veřejného sektoru v této oblasti. Dle mého názoru, alternativní paliva v této fázi vývoje veřejnou podporu potřebují. Nemluvím o přímých dotacích jako například šrotovné, ale spíše o „dobré praxi“. Proč vozové parky institucí státní správy nebo samospráv nejdou příkladem?
V České republice je například využívání zemního plynu v dopravě dlouhodobě zvýhodňováno výrazně nižší spotřební daní (přibližně 0,36 Kč za ekvivalent 1 l benzinu) než je tomu u nafty či benzínu (daň cca 12,- Kč/l). Navíc jsou vozidla využívající toto palivo osvobozená od silniční daně. Tyto nástroje jsou dostatečně motivující a společenskou odměnou za tuto podporu pak jsou nižší emise „módního“ CO2, ale i dalších oxidů dusíku, uhlíku… a hlavně prachových částic (PM), které nás dusí zejména v městských aglomeracích (tedy i v krásných Českých BudějovicíchL) a navíc na sebe váží karcinogenní látky.
Dalšími nadstavbovými efekty pak může být např. šance na zvýšení energetické soběstačnosti České republiky, podpora českého průmyslu a zemědělství, pomoc při skladování elektrické energie atd. Tyto tématické okruhy by však vydaly na další články a určitě se k nim vrátím v budoucnu. Na tomto místě se mi teď totiž budou jen obtížně obhajovat. Jsem si totiž vědom veřejné skepse k podobným projektům. Také se mi nelíbí deformace trhu, které způsobují chybná, krátkozraká či nesystémová rozhodnutí úředníků nebo polické reprezentace. Chuť k politické korupci, tedy kupování volebních hlasů, prostřednictvím veřejných dotací, slibování čehokoli či realizace polovičatých řešení je však velká a trvalá. O umělém boomu fotovoltaiky, kukuřičných či řepkových lánů, přetěžování přenosových soustav větrnou a solární elektřinou, využívání rtuti v úsporných žárovkách snad ani nemusím psát. Připojuji pouze několik zajímavých odkazů:
http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-evropa/c1-59943400-nemecko-obnovitelne-zdroje-elektricka-energie
http://www.novinky.cz/ekonomika/301987-podpora-obnovitelnych-zdroju-presahuje-moznosti-ekonomiky-tvrdi-sefka-eru.html
http://novyprostor.cz/clanky/407/velka-potravinova-loupez.html
http://zpravy.idnes.cz/eu-a-povoleni-na-bazenovou-chemii-dqc-/domaci.aspx?c=A130522_193357_domaci_ert
V Bruseli se teď prý nejvíce skloňuje slovo „konkurenceschopnost“ evropské ekonomiky a cestou vedoucí k jejímu zlepšení by prý měla být ještě větší integrace členských států. Chtěl bych říci, že nic jako evropskou ekonomiku neznám a neumím si ani představit její jednotný zájem, na kterém by se mohli všichni aktéři uspokojivě shodnout. Mohly by to snad být ty tři historické pilíře, na kterých byla myšlenka sjednocené Evropy založena. Volný pohyb zboží, pracovních sil a kapitálu ovšem nebyl nikdy zcela uveden do praxe a troufnu si říct, že z důvodu partikulárních zájmů jednotlivých členských států se to ani nepovede. V politické rovině zatím vítězí všeobjímající korektnost, koncepce přerozdělování a páchání dobrých skutků. Jinými slovy tedy marketingově dobře obhajovaná praxe výběru co nejvyšších daní následovaná snahou o co nejlepší, nejefektivnější, nejspravedlivější utracení veřejných prostředků na projekty, jejichž realizace je ve „veřejném zájmu“. S touto vizí nesvobodného fungování hospodářství se stále nemohu snížit. Mrzí mě, že jsme se v minulosti ničemu nepřiučili a že právě semináři o poznání škodlivosti plánovaného hospodářství Češi neobohatí naši stále ještě společnou Evropu. Od centrálních plánovačů z jiných kontinentů to nelze očekávat.