Jedním z nástrojů na prosazení Green Dealu do praxe je soubor směrnic Fit for 55, kterými kontinent obdařily letos v červenci orgány Evropské unie. O jaké konkrétní orgány se jednalo, raději nebudu specifikovat, ale mozek mezi ně určitě nepatřil :-D. Ve skutečnosti se totiž jedná o environmentální politiku založenou na krátkozrakém, umělém odstavování ekologizovaných konvenčních zdrojů energií ovšem bez nabídky dostupné, plnohodnotné alternativy. Podobné rysy šílenství vykazuje omezování zemědělské výroby či naplánovaný zákaz využívání spalovacích motorů v dopravních prostředcích. Následky tohoto sociální inženýrství pociťujeme již teď prostřednictvím dramatického zdražování. A to se zatím bavíme „pouze“ o cenách. V zápětí se však dočkáme i reálné nedostupnosti energií, výrobků a služeb. Zelená barva svítící na ekosemaforu tak bude nově znamenat Stůj!… a to pro mnoho oborů české ekonomiky. Obrovský úřednický aparát Evropy či národních vlád nikdy nezpracoval komplexní dopadové studie připravených klimatických kroků. Jak nám nedávno sdělil Frans Timmermans, výkonný místopředseda Evropské komise: „O green dealu se nediskutuje!“
Bohužel, tomuto arogantnímu přístupu se vrcholní představitelé českého státu zatím nepostavili. Existuje však několik způsobů, jak se aktivitám Unie bránit a jedním z nich je udělení tzv. žluté karty národních parlamentů. V tomto případě máme čas do 8. 11.2021. Nová poslanecká sněmovna to už nestihne vzhledem k cílenému nekonání sněmovny minulé. To už jsem prověřil. Aktuálně pracujeme tedy na tom, aby „alespoň“ český Senát využil této možnosti a už 5. 11. se na jeho schůzi rozhodne, jestli chceme bezhlavě směřovat do řízené chudoby s nejistými dopady na životní prostředí nebo jestli zatáhneme za brzdu a pokusíme se dojednat rozumný kompromis budoucího fungování Evropy při využití těch nejlepších dostupných technologií. Chudí lidé a chudé státy totiž na zodpovědné, ekologické chování a investice jednoduše nemají dostatek financí.