Moje vlastní koaliční smlouva.
Volební období Poslanecké sněmovny, které prakticky začíná dnes, bude náročné. Ostatně jako každé vládnutí, které se chce dělat poctivě a zodpovědně. Máme tady bezprecedentní energetickou krizi, pandemii Covidu, ve veřejném životě dominuje až směšná hyperkorektnost, zažíváme nevídané přerozdělování veřejných prostředků, ztrácíme národní suverenitu a možná také identitu. Jsme svědky relativizace hodnot. Společnost je uměle rozdělována na čisté a špinavé; na ty, kteří to všechno platí, a ty, kteří se „jen vezou“; na očkované a ty ostatní, podřadné občany druhé kategorie; na normální a alternativní. Někdy se zdá, že vše je ztraceno a že pomyslné světlo na konci tunelu zhaslo (máme tu přece energetickou krizi). Tento neutěšený stav je však jednoznačným důsledkem politických rozhodnutí. Pokud si uvědomíme tento fakt, a také jistotu, že zítra opět vyjde Slunce i bez nás, začíná se vracet naděje, optimismus a rýsovat řešení.
Musíme napravit hříchy z minulosti. Hezky podle naléhavosti a priorit. Uvážlivě, konstruktivně, ale rázně a jednoznačně…
Pokud chceme snížit deficit veřejných financí, nemůžeme zvyšovat zhoubné přerozdělování.
Pokud chceme nastartovat ekonomiku, nesmíme omezovat podnikání a invenci.
Pokud chceme zastavit matení pojmů, musíme nazývat věci pravými jmény.
Pokud chceme stabilitu, nemůžeme přes noc měnit stovky zákonů a vyhlášek.
Pokud chceme zajistit budoucnost a stabilizovat důchodový systém, musíme především podpořit tradiční rodiny a zdraví našich dětí.
Pokud chceme zažehnat energetickou krizi a zastavit dramatické zdražování, musíme urychleně zahájit výstavbu nových, vlastních zdrojů a nastavit dlouhodobou spolupráci se zahraničními dodavateli technologií i paliv.
Pokud chceme opravdovou bezpečnost, musíme posílit také potravinovou soběstačnost.
Věřte, že mnoho z těchto principů je obsaženo ve dnes uzavřené koaliční smlouvě. Možná nejsou tak silně pojmenovány, ale jsou tam. Tento dokument je na stole a nic lepšího nemáme. Bude zase záležet jenom na politicích a jejich voličích, aby zařídili život společenský i soukromý a každý den systematicky pracovali pro blaho národa a svých rodin. Této zodpovědnosti (a doufám, že i příležitosti) nás nikdo nezbaví… A kdo pracovat nebude, ten ať nejí, jak hlásalo jedno staré heslo.
Tyto teze jsem ctil vždy, tak jsem se choval a budu v tom pokračovat i v Poslanecké sněmovně. Občas mám tendenci různá témata zlehčovat a po česku si z nich dělat legraci. Státní hymna mě ale vždycky dojme a některé věci beru fakt vážně… Třeba slib poslance.